„VE  SVĚTLE  PRAVDY“  О. E. BERNHARDT  —  DOHAD,  VÝMYSL   ČI   LEŽ?

 V tomto světě existují vedle sebe dobro a zlo, uctívání Boha a modloslužba, církev a sekty. Knižní regály v obchodech a internet se hemží novými profanacemi. Četné esoterické a okultní učení jsou určeny pro zvědavost čtenářů nebo pro jejich touhu poznat sami sebe. Tyto knihy nikomu se nevnucují, ale jakmile neopatrný výzkumník učiní první kroky směrem k fantastickému světu, ten ho úplně pohltí. Dveře klece se zavřou a namísto pravdy „obeznámení“ autoři vyloží puzzle z dohadů, výmyslů a lží.

Důvěřivost a slabá vůle oddalují člověka od Církve. Pak v takový dům přichází ďábel v rouše beránka a dělá tam co chce, postaví všechno vzhůru nohama. Sebevědomí a sebeúcta opájí mu mysl a člověk ztrácí svou duši, srdce mu pokryje ledem, namísto křídel rostou rohy a kopyta. „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Korintským 13:1).

 

Autor Poselství Grálu nabízí dort s příchutí satanizmu. Nitrem satanizmu je pokušení, obvinění a smrt, a je jako žíravý jed. Ten jed se míchá do jiných produktů, proniká do nich a tyto nabývají smrtících vlastností. Nezáleží na tom jaké je to poselství: je to předválečné vydání nebo třídílný román vydaný po válce. Cílem ďábla je přitlačit na slabá místa lidského vědomí, zmýlit a tím povzbudit čtenáře se přiklonit na stranu výmyslu.

 

Nauka o Grálu je založená na myšlence omluvit Satanu. V tomto „poselství“ se říká, že Bůh poslal Lucifera na Zem aby ten pomáhal lidem se rozvíjet. Údajně se Lucifer odklonil od vůle Všemohoucího, uvědomil se jako osobnost a začal uvádět lidi v pokušení. Takové tvrzení je výmysl. Vůlí Božího posle je vědomě plnit Boží Vůle. „...Je psáno u proroka: 'Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ (dle Marka 1:2).

 

A tudíž oklamat lidi mohl jen ten, kdo se dříve než člověk začal považovat za zvláštního, za více hodného Lásky Boží a tím spáchal hřích na nebi a ve hříchu odstoupil od Vůle Boží. Závidíc obrazu i podo­bizni Boží v člověku, Lucifer se vzepřel p­roti Bohu a naklonil ­si několik andělů na ­svou stranu, a proto ­byl vyhnán z nebe do ­pekla. „Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem“ (Zjevení 12:4). Důkazy toho jsou v textech Bible: „Jak jen jsi to spadl z nebe, ty Zářný, synu Jitřenky! Poražen jsi byl až na zem — ty, jenž jsi srážel národy! Říkával sis přece v srdci: „Vyšplhám se až k nebi, nad Boží hvězdy svůj trůn vyvýším, na Hoře setkávání se usadím, na svazích severních; vyšplhám se až do oblačných výšin, budu se rovnat s Nejvyšším“. Teď však až do pekla svržen jsi, do jámy nejhlubší!“ (Izaiáš 14:12-15).

 

Dále, v Novém zákoně: „Strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé“ (Zjevení 12:7-9).

 

Někdy se Lucifer podílel na tvorbě Božího záměru. Avšak odmítl žít Boží vůlí a tím zplodil zlo. Od té doby, on a jeho démoni se bojí Boha — a to je pocit příznačný pro zlo. Padlí andělé pokračují svou existenci jako parazité. Schovávají se v neřestech, nutí lidi k páchání hříchů. Čerti žijí na úkor lidí, podvádějí a vrhaje je do hříchu.

 

Pokušení Satana se stalo příčinou proč Adam a Eva neposlouchali Boha a pak byli vyhnáni z Rajské zahrady, a takovou událost nelze považovat za přirozený proces. Podstata je v Bohovi a vše co mu oponuje není přirozené. O.E. Bernhardt nazývá vyhnání lidí z Edenu „zákonem koloběhu“ a tím uzákoňuje satana. Samohybné zákony neexistují, vše se pohybuje v důsledku Vůle Boží. Bůh — je hybnou silou zákona.

 

Pokaždé když nabízí své „formule stvoření“ dále a dále vzdaluje čtenáře od Hospodina. Nepochopení toho, že Syn Boží a Syn Člověka je jedna a ta samá osoba přivedlo ke vzniku takové hlouposti, a dále vede k tomu že hledači věří takovým nezdravým úsudkům. První jméno Syna Božího se stává známým z proroctví Izaiáše, druhé jméno Syna Božího zvěstil Marii a Josefovi Archanděl Gabriel. V prvním a v druhém případě Jméno Svému Synovi dává Všemohoucí.

 

Jméno Immanuel bylo prozrazeno Židům jako vybranému národu. O jméně Ježíš se zpočátku dozvěděli jen ti, kteří byli toho hodni. „Sám Pán vám proto dá znamení: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“ (Izaiáš 7:14-16). Dále čteme v Novém zákoně: „Když k ní přišel, řekl: „Zdravím tě, milostí obdařená, Hospodin s tebou!“ Ta slova ji rozrušila. Co to bylo za pozdrav? přemýšlela. Anděl jí ale řekl: „Neboj se, Marie, vždyť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš, porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký, bude nazýván Synem Nejvyššího a Hospodin, náš Bůh, mu dá trůn jeho otce Davida. Bude navěky kralovat nad domem Jákobovým a jeho kralování bude bez konce“ (dle Lukáše 1:28-33).

 

Jméno Immanuel se z hebrejštiny překládá jako: „Bůh je s námi“. Jméno Ježíš — řeckého původu; Ješua — se z hebrejštiny překládá jako: „Bůh zachraňuje“. Když přečteme to dohromady (Immanuel, Ježíš), dostaneme: „Bůh je s námi, Bůh zachraňuje“. Tímto způsobem se Syn Boží narozený na Zemi stal taký Synem Člověka a Spasitelem (Mesiášem). Nová éra začala novým jménem, Ježíš.

 

Bohorodička porodila Syna Člověka z neposkvrněného početí to je nezbytný Nový zákon pro uskutečnění nového stvoření v Duchu Svatém. Ježíš se narodil z Ducha svatého a Panny Marie, bez hříchu, a obdržel od svého Otce Svatý Duch. Ježíš Duchem Svatým konal zázraky: křísil mrtvé, obnovoval zrak slepým, léčil lidi z vážných onemocnění — to byl důkaz Jeho Božské přirozenosti a projevem Lásky. Faktem zdědění těchto schopností byly Jeho žáci, kteří skrze víru v Krista nacházeli Duch Svatý a rovněž oživovali a uzdravovali lidi.

 

Bludařství „Ve světle Pravdy“ představuje své argumenty takovým způsobem, že autor sám sebe ztotožňuje s Duchem Svatým. Takové úvahy říkají o domýšlivosti, o neschopnosti správně odrážet pravdu a nakonec o posedlosti spisovatele. Matka ho porodila od jeho otce, a od svého otce Oscar zdědil, zčásti svou hříšnou přirozenost. „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“ (dle Jana 3:6). Drzost a neznalost vedly autora k napsání pomluvy, k popření čistoty Bohorodičky. Chtěl za každou cenu srovnat svou matku s Pannou Marií, aby poté se jmenoval druhým „mesiášem“, právě proto popřel čistotu Panny Marie.

 

О.E. Bernhardt po celý svůj život nikoho neuzdravil a nezachránil, avšak byl sebevědomý, pomocí tohoto sebevědomí satan si postavil piedestal rukama spisovatele. Všechny takzvané „znamení“ viděný očitými svědky jsou jen padělky ďábla. „Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné“ (dle Matouše 24:24).

 

Upozornění, které napsal apoštol Pavel, je aktuální i dnes: „Abyste se nedali snadno vyvést z rovnováhy nebo vylekat nějakým projevem ducha nebo řečí či listem, domněle pocházejícím od nás, jako by den Páně měl už nastat. Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a‚ povýší se nade všecko, co má jméno Boží‘ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce‚ usedne v chrámu Božím‘ a bude se vydávat za Boha“ (2 Tesalonickým 2:2-4).

 

V Bernhardtovem „poselství“ role Krista v spasení lidstva, ve vykoupení našich hříchů svou smrtí ustupuje do stínu a klíčovou postavou se stává takzvaný Parzival a další vymyšlené postavy. Proti hrdinskému činu Krista se staví absurdní hra, ples Satana a maškary ve středověkých kostýmech se zlatými a stříbrnými kříži.

 

V centru se namísto obětní nevyčerpatelné Lásky Spasitele staví nezřetelný chladný pojem „čistota“, která přebývá v bezbytostním (bohu). Pokud si pečlivě přemyslete na slovo „bezbytostní“ všimnete si jeho význam: prefix „bez“ znamená absenci něčeho. V tomto případě prefix znamená absenci bytosti. Když není bytost, pak není život. Jinými slovy „bezbytostnost“ je prázdnota.

Boží pomoc otevírá nám oči a vidíme mezery, díry a prázdno v kapitolech Poselství Grálu. Takže uděláme závěry: autor knihy Ve světle Pravdy a jeho družina jsou jen oběti pokušení, podřízení Satana. „A tak je poznáte po jejich ovoci“ (dle Matouše 7:20).

Pokusy zjistit, či potvrdit kdo je důležitější ve stvoření — muž či žena — jsou drzé a neopodstatněné. V muži dominuje aktivní zdroj, tvořivá síla, žena je pomocnice, strážnice duchovního krbu. „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe“ (Efezským 5:25-28).

 

Muž se táhne do ženy, a žena do muže, hledají navzájem v druhém chybějící článek aby pokračovali svůj rod, aby se stali příkladem pro děti. Církev učí čistým rodinným vztahům, chrání rodinu jako rodinnou Církev. Je třeba neustalé jít za vůdcem Církve — Kristem, a všemi kdo v něm přebývá. „Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá“ (Efezským 5:1,2).

 

Boží království — to je život v dokonalosti; v něm všechno je Láska obsahující mužský a ženský zdroj ve stejné se navzájem doplňující míře. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (dle Matouše 5:48). Otec obětí Jednorozeného Syna Svého vrátí dokonalost svým dětem a přijímá je za syny. „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic“ (Galatským 4:6,7).

Svou touhou najít pravdu v tajemném a transcendentním světě, lidé se vzdalují od Boha. „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost, a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal “(Židům 13:8,9).

 

Každý z nás má v sobě část Boha se schopností milovat. Láska vítězí nad zlem a strachem, a vede k pocitu radosti a něhy. Pravda je jednoduchá a jeví se nám v Kristu: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo   nepřichází k Otci než skrze mne“ (dle Jana 14:6).

Ve světle Pravdy, Poselství Grálu, О.E. Bernhardt, Abd-ru-shin, Abdrushin, О. E. Bernhardt, sekta, sekty

SEKTY GRÁLE

 Čím jsou nebezpečné pro lidi duchovní a tvůrčí skupiny hlásící se k učení O.E. Bernhardta? Odpověď je jednoduchá: přinášejí čtenářům novotu, která je v podstatě novopohanstvím. Autoři vyprávějí o lidmi zapomenutých, avšak oddaných službě Bohu podstatách. Ve skutečnosti jsou těmito podstatami padlí andělé, kteří se šikovně tváří jako služebníci Boží. Písmo svaté říká: „Veliký je Hospodin, vší chvály hodný, nad všechny bohy ohromný. Bohové národů jsou samé modly, Hospodin ale stvořil nebesa. Sláva a nádhera je v jeho přítomnosti, v jeho svatyni je síla a nádhera“ (Žalmy 96:4-6).

 

Záliba v pohanství vede k posedlosti. Pod vliv nezdravých proudů se dostávají talentovaní lidé a po uplynutí nějaké doby jejich duše onemocní a je to vidět na jejich tvorbě.

Odkud pochází posedlost? V dávné minulosti první lidé nepoznali smrt, protože byli nesmrtelní a bezhříšní tj. podobní Bohu. Pán Bůh jim dal možnost neomezeného růstu a Rajská zahrada byla místem jejich postupného rozvoje. Pokušení ďábla se stalo původcem hříchu a následně pádu člověka. Z tohoto důvodu lidstvo zdědilo povahu zatíženou neřestí. Na jedné straně má člověk v sobě dobro od Boha, a na druhé straně má zlo ve formě neřesti převzaté od pokušitele.

 

Neslučitelné vlastnosti - dobro a zlo - jsou v neustálém konfliktu v lidské duši. Lidská duše se tak může stát místem činnosti nečisté síly. Evangelium zaznamenává, že předtím, než Jidáš Iškariotský odešel z Poslední večeře a šel zradit Ježíše, vstoupil do něho Satan: Ježíš odpověděl: „Je to ten, pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji. Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému. Tehdy, po té skývě, vstoupil do něho satan“ (Jan 13:26-27). Právě závislost Jidáše Iškariotského na jeho hříších byla příčinou jeho posedlosti. Ale i když ďábel jednou nohou vstoupil do Jidášovy duše, Ježíš Kristus pokračoval v boji za svého učedníka. Ježíš zjevil plnou hloubku Své Lásky a pokory tím, že umyl nohy svému zrádci. Pán do poslední chvíle očekával od Jidáše poznání svého hříchu a pokání.

 

Démoni mohou také vstoupit do těl lidí a zvířat. Připomeňme si příběh, když Ježíš vyhnal z člověka legii démonů. Co se jim stalo po tom? Vstoupili do stáda pasoucich se prasat, které se pak vrhlo z útesu do moře a zahynulo (Marek 5:1-13).

 

Tato skutečnost také dokazuje, že Satan se ve snaze pomstít člověku zmocnil hadího těla a použil ho k uskutečnění svého bludného plánu – svádění Evu.  Pak se had stal satanem a symbolem zla.

 

Kořeny tohoto symbolu jsou v dávných dobách: tehdy byl had vzpřímený. Setkání Evy s hadem je rovněž věrohodně stejné jako pokušení Ježíše Krista v poušti. Samozřejmě, že člověk se z vlastní vůle odhaluje zlu, ale Adam a Eva byli nevinné děti, neznající zlo, které nemohly s ničím porovnat.

Padlý Lucifer je lidský nepřítel. „… On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (Jan 8:44). V Poselství Grálu je lidstvo viníkem světového zla. Vzniká dojem, že autor v době psaní svých článků pravidelně upadal do neadekvátního stavu. To také vysvětluje nedostatek logiky v argumentech autora. Takových chyb je velké množství a pozorný badatel je dokáže najít sám. Například v díle Doznívání k Poselství Grálu v kapitole Duchovní úrovně VII píše o své druhé manželce Marie Bernhardtové: «…dítětěm Marie rostla v cizích, avšak milujících rukách». Pokud jsou milující, znamená to, že nejsou cizí. Nebo jak může nazývat Boha bezbytostným, když životem je On přítomen v existujícím: v každém kvantu světla, v každé buňce.

Kniha „Ve světle pravdy, Poselství Grálu“ je abstraktní: srovnávaní Božího stvoření s mistrem a jeho hodinovým mechanismem jsou nepřípustná. Neboť každý detail takového mechanismu je živý a naplněný Láskou. Autor Poselství Grálu se vyhýbá častému používání takových slov jako Bůh, Láska, Spasitel, Duše, nebo je nahrazuje spekulativními pojmy: nitě, úrovně, slupky, sféry, duchovní nádoby atd.

 

„Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě“ (1. Janův 4:1-3).

Kacířství Abd-ru-shina pochází z jiného ducha, který nemá nic společného s Ježíšem Kristem. Bezpochyby, O.E. Bernhardt studoval Biblii a další náboženská učení, a proto ve své doktríně měl směs různých tradic. Paranoidní bláboly v kombinaci s alogismem napsaném v Poselství Grálu a ve stejnojmenném Doznívání z let 1934-1937 zejména v kapitole „Duchovní úrovně VII“, potvrzuje autorovu diagnózu. Všechny vystřižené odstavce a odstraněny kapitoly z předválečných vydání by mohly mít čestné místo v psychiatrických příručkách.

 

Drahocenný pozemský život má svůj konec, a zastánci „učení“ o zářivých vrcholech se vystavují riziku, že se po jeho skončení mohou ocitnout v podsvětí. „Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude jako jejich skutky!“ (2. Korintským 11:13-15).

Ve světle Pravdy, Poselství Grálu, О.E. Bernhardt, О. E. Bernhardt, Abd-ru-shin, Abdrushin, oskar ernst bernhardt, o e bernhardt, sekta, sekty